Zazpívám píseň o smutku
královské, zlacené síně,
starý lev dlí tam v zármutku,
a trůn tam opuštěn v stíně.
To zvíře věrné tíš a tíš
kol trůnu obchází zblízka:
„Kde’s zůstal, pane, kde as dlíš,
už se mi po tobě stýská!“
Trůn stojí prázden, tmí se kol,
v síň vanou smuteční zpěvy,
věk už tak vanou v žal a bol,
a konce nikdo jim neví.
A věrné zvíře zdiveně
do prázdna zornicí blýská,
a síní vane v ozvěně:
„Už se nám stýská, ba stýská!“
Ve kruzích širších dál a dál
jakoby bázlivě couvá,
ale ten zrak mu prudčej vzplál,
a bok se divoce zdouvá.
Tak dlouho když zde marno bděl,
naslouchal ozvěnám oněm,
věříš, kdo v trůn by sednout chtěl,
lev ten že vskočí teď po něm.