V podbraní kroky zní
sem a tam, tam a sem,
blýská se bajonet,
slunce se zhlídlo v něm,
a voják chodí a chodí – stráž.
Co hlídá, sobě vzpomínáš.
Tichounko ve dvorech,
pranic se nevznítí,
portály zamčeny
a síně bez žití,
jen holub stebélko upustí
a křídly zlehka zašustí.
„Vojáčku, příteli,
copak tu hlídáte,
proč se tak mračivě
do ticha díváte?
Zloději dávno si přivstali
a, co se dalo, pobrali.“ –
– „Pohádku přesladkou
bába mi sdělila:
od sta let spí prý zde
princezna spanilá.
Kdo by chtěl princeznu probudit,
čarovný kvítek musí mít.
A o té květině
chodě tu přemýšlím,
kde roste a zkvétá
zázračným květem svým.
Princeznu, pane, zbudil bych rád!“ –
„Proto jsi tu, ta nesmí vstát.“