Na černé řece pod lipami
síň vítězná mne zvábila –
děl civí na mne zmlklé tlamy,
musejní krotká idyla.
Cár praporů tu se zdi visí
jak trofej kdysi dobytá,
a mezi nimi mdlými rysy
též černozlatá prosvítá...
Tak spatřit, co kdys těla žalo,
jítřivou mysl zneklidní,
čím zbůhdarma se nadělalo
sto tisíc mrtvol za tři dni.
Hle, pod patinou bronz se leskne,
protáhlá zmije, dravá věc,
a pro vzpomínky trochu teskné
čtu na ní nápis: „Königgrätz“.
Aj, my se známe! Na kolese
prsť otčiny mé ještě tkví,
řev toho jícnu slyším v děse,
jak ryčně zněl mou zemí lví.
A v hlubé díře jeho chřtánu
smrt sedí marně toužící
po živých těl zas novém lánu
a po signále polnicí.
Bronzové zvíře krvelačné,
jak zkrotlé stojíš uboze
bez glorioly dýmů mračné,
jež chuchvalí se k obloze!
Tvá invalidnost neomládne,
tvé nevzkřísí se plameny,
dnes líp už lidstvo zkázou vládne
nad tebou krčíc rameny.
Však vidím dál: čím dnešek zpýchá,
to zítřek v bok ti přiřadí,
až prosta bude zemská lícha
všech vražd a smrtí nářadí.
I despotická zvůle zhyne,
jež trůní v síni vítězné,
a člověk s lidstvím v jedno splyne
a sebe přece nalezne.