ŠESTÁ OLYMPIADA

Slyš, zblízka, zdáli křídel šum, zní vichrem jásající hlasy, a ze chmur skepse, mdlobných dum se blankyt nad národem časí.

Tvé, Praho, věže zjasněly, Tvé zvony mlčky zazněly v žár duší, jejž nic neuhasí. Jdem přiměřit a zvážit zas,

zda křepčí přibylo nám síly, zda hrděj plane zraků jas a míří k nejvyššímu cíli, zda šiky naše zmnoženy

a v srdce jiskry vloženy, jež hoří po věky, ne chvíli – – Nuž, vítejte nám v srdci Čech, krev jeho Vaší krví buší,

a dechu jeho Vy jste dech a duše jeho Vy jste duší. Všech paží Vašich jednota čest našeho jest života,

jenž děje budoucnosti tuší. A jako druhdy v dávně let je Praha ve královské pýše, přebolel odstrčení hnět,

a snaha letí výš a výše. Slovanstvo k sobě ve zdraví přes hory, mořské dálavy jak bratří duchovitá říše!

Hrad starý strmí tich a něm a okny zírá zadumaně – co mrtvo, ať je mrtvo v něm, když kvetly bílé květy planě.

Vždy život dál jde junácký, jak snil jej heros Palacký, když kul nám do výboje zbraně. Chcem idei se poklonit,

jak on jsme vytesáni z žuly, v poznání tkví náš samobyt, jímž věky s místa nepohnuly, byť vichry jejich bouřlivé

a nárazy jich měnivé nám v líce krupobitím duly. Jsme tu, jsme svoji, jako hráz, kouzelným proutkem tajně vládnem,

to Kázeň tvoří reky z nás, jí rosteme a jaře mládnem. Vy, bratří, k svátkům posily jste národu div stvořili,

jak nezřít v okruhu ho žádném. Tříšť tu tam pluje na vodách, kru jedinou z ní Kázeň stvoří, zřím chvíli onu jako v snách,

až celek vaším ohněm vzhoří, ta bude bořit, rozvalí ježaté kolkol úskalí pod slunnou jásající zoří.

Družina jedna ze všech rot se silou jednosvornou v pěsti. Pak povel zazní: Vpřed a sot! tou v koncích nejžďanější zvěstí.

Do skalisk rána jako hrom – ó, jaké bude v hybu tom národu opojivé štěstí! Sami jsme mřeli v dobách zlých,

sami jsme také z hrobu vstali, sami si ze svých vzdorně lích chléb rozkvétání vyorali, a ověnčení vítězi

již lámou staré řetězy, jež kloub nám po staletí draly. Do zahrad průlom Volnosti, kde zlatá jablka již zrají,

kde otročinu v tichosti pod kámen do tmy pohřbívají, a duchem věrni v právu svém na konec přece dobudem

i grand prix na Dunaji. –