Sedí domek v ulici
pod červenou čepicí,
od rána až v noční stíny
znívá píseň kovadliny
vůkol celou vesnicí.
Do trojice perlíky
vyhrávají muziky,
výheň žhavým vichrem duje,
kovář tyče navařuje
s vlasatými chasníky.
A řeč běží v plamů kmit,
kterak by byl šťasten lid.
Kovář myslí, v ony doby
na pořádek stačilo by
hromy dva jen k službě mít.
Prvý, hned ten na kraji,
lít’ by rovnou k Dunaji,
a ten druhý by si schoval
pod začoudlý někam poval
pro příhodu potají...
Mysli mé tak lehýnce
při té drobné vzpomínce,
třeba vše již rozvál osud,
mládí mé tam běhá posud
ve strakaté sukýnce.