Jsou historické výroky,
jež člověk zapisuje
a smysl jejich hluboký
si dobře pamatuje.
Ze srdce trysknou sytého,
a nemůže být mýlka,
že smyslu hloub v ně skrytého
jsou jenom zrcadýlka.
Onehda zas se zrodila
větička k upomínce,
jenom že spíš se hodila
do knížecího psince.
Mířena byla trochu dál,
než padla, cíle jista,
a než kde při své práci stál
v čamaře žurnalista.
Feudál své žáze povolil
v nekavalírský žertík
a zase jednou osolil
přídomek „münderwertig“.
Z Urachu přišel praděd – host,
a běželo mu o víc,
neb bylo v Čechách vždycky dost
panen a mladých vdovic.
Lancknechtsky přišel z Urachu
a před ním děs a strachy,
erb nesl, ale bez prachů,
a v Čechách byly prachy.
Zde kyrysarům bylo hej,
neb uměli se ženit
a modrou svoji privilej
jak náleží vždy zcenit.
A ženy znaly držet rod
líp nežli mladé kočky
a vydávaly věkům vhod
právo i levobočky.
Tak smísila se dokona
čest, láska, hrdost, víra
dle železného zákona,
jenž živ a neumírá.
Toť dvojích plemen záhada,
krev krvi frontu dala,
je možno, valná hromada
aby to spořádala?
Hrdosti vlastní pevnou hráz
a ruku v ruce svazem,
sic běží o víc: o provaz
a ne jen za provazem.*)