Mezi sněhy, v mrazu, v ledu
kde se k řece kloní sráz,
co se květů jeví hledu
růží, chrp i sedmikrás!
Pokud říčky plocha úzká
ztrnulá teď, němá, kluzká
stačí v šíř i na dýlku,
jak by v mihu někde z jihu
sletělo se motýlků.
Drobná líčka růží hoří,
ze rtů stálý zvoní smích,
do sněhu kdy v žert se vnoří
kopa ruček zarudlých,
aby mžikem do zad, v čelo
v obloucích se rozletělo
stříbrných sto bělásků,
hezky z oka svého soka
trefí-li kdo o sázku.
Než se nadám, jaro maně
střelou blíže přiletí.
V bok i vzadu moje saně
již jsou v jeho zajetí.
Při sanicích, kde se stačí,
přikrčí se, přimkne, stlačí
smějíc se pak potichu
zato k všemu ještě mému
huňatému kožichu.
Děti – jaro stále zkvetlé
v nejchladnější závěji,
nikdy jak v té chvilce světlé
nebylo mi tepleji!
Za mráz vždyť, co fičí polem,
by nebylo pro svět kolem
tuchy jara jinačí,
vaše líce jásajíce
nahradit je postačí.