Růžový mlýn. (VIII.)

Letí léta. Po páté již čáp hnízdo zaplétal si na komíně v pantátově klapotavém mlýně, po páté již starý pod okap

ve přítulném koutku mezi trámy švitorné se sletše jiřičky lepily svůj domek prostičký, ale stokrát aspoň pilař známý

z Růženčiných nehovorných rtíků odnesl si domů po košíku. Mlynář rád by svolení dal jistě, ale protivným mu násilí,

i pan hrabě v milostivém listě k domluvě se sladké nachýlí. Možna že by pilaříka ženu, kvítek věru kyprý, líbezný,

shledal potom spíše poníženu k žertům záletnické princezny... Letí léta, o Janu ni chýru, a přec denně Růže vzpomíná

věříc v jeho i ve svoji víru, která nad ní křídla rozpíná jako svatý Cherub z rajských světů, přitiskne-li dárek Janův k retu.

Zvolna sice, za to s vášní prudší s jedné strany mezi sousedy vzniká zášť jak netvor v posledy, pilaře jež nabádá a mučí.

Kolikráte jako hádě z úst splynulo mu vzteku kalným vírem: ,Zšílím, dokud zřím to kvítko růst s její otce nerozhodným smírem.

K čemu otcem? – Nemá vůle vlády? Co mi zbývá? – Pomsta, jejíž had v prsou, v hlavě, v srdci, všady, všady za odvetu syčí dosavad.‘ –

Začasto pak pilaříka zřeli, kterak bloudí lesem osamělý, ba kdys chasa z mlýna zahlídla, kterak hráze zkoumá, splav i stavidla,

jakby v lebce jeho záští kukla v činu stvůru zlou se byla pukla, jakby v ňádrech vášní vznícených divný záměr jakýs byl se zlíh'.

Ale slova, jež se z úst mu smekla: ,Kéž dá peklo bouř, ať vody tém soudů mých je smrtným popravcem‘ – sluchu jich se nikdy nedotekla. –

Parný den byl prostřed června asi: mlčí mlýn a neštěbotá pila, neboť struhu prázdnou v hustořasý povlak plíseň zelenavá skryla,

výhní plane půda prohřátá. Jako vždycky šetře svojich zvyků na výzkumy vyšel pantáta osvědčenou luštit pranostiku.

Na čepičce třapec řídkých řas povážlivě se mu pozatřás', když ji sešoup' do týla si s čela. Jenom tabatěrka stejnou mlela.

„Já řku, hoši, dnes se něco spustí! Připravte se, dolů srazte stav, v který mlýnská naše stoka ústí, vzhůru stavy, ať je volný splav.

Kola pevně v sedlech podepřete, na noc pak se dobře pomodlete.“ Také pilař, zloby záškleb v líci, tušil bouř a v oblaka se tmící

s tajnou radostí se zadíval; o čem snil a zoufal bez pomoci, čeho lític bič jej v peklo hnal, splnit mínil snad že této noci.

A juž z dálky jako spjatá lvice duněl hrom a ozev budil s hor, přes něž zhusta blesků rudá kštice prokmitá se tmavý nad obzor.

Prvá krůpěj, za ní druhá, třetí, a již dravý komoň vichru letí s bleskem v hřívě, s hromem pod kopyty, šlehá ohonem, jenž z ledu slitý,

stromy láme, zemi v hruď se vbodá. Krajem zní to: voda, voda, voda! Hle, tu pilař, v líci pomsty žár vylet' v živlů jek a řev a svár,

v ruce jedné hřeby sevírá, v druhé blýská velká sekyra, a již přímo v noční tmu se žene, kde hřmí splavy mlýnské otevřené.

– Dolů s nimi! – Prvý trámec rázem v kolmých lihách zdvihlý srazil na zem a hřeb dlouhý v něj a ve trám stranou vbíjí šílen mocnou paží ranou.

– ,Voda stoupá, těš se, mlynáři, až se vše mi srazit podaří, nu pak – – hola, počkej, milý hochu, struhu k mlýnu napojíme trochu...‘

a již mocné rámě napřažené zvedá stav. – ,Ký ďas! Ha, zrádce – – Jene! Upusť!... Ne?...‘ a ostří zářící vetkl v Jeníkovu pravici.

Výkřik, dva a již se pilař mih' pádem dolů do vln spěněných, Boží soud! – když vztekle ocel schvátil, z rovnováhy běs ho do vln sklátil. –

Právě z mlýna přicházela blíž chasa s pantátou, jenž zrakem zkumným ohlédnout spěl vody vzdutou výš, a jak vlnám chvátivým a šumným

odolává stavidlo i splav. „Hlehle, Jene, mrtev jsi, či zdráv! Krev... co to?“ a naklonil se k němu, jak tam klesl u stavidla lemu.

Pouze slůvko ,pilař‘ z retů mdlých vysvětlilo vše i ránu v páži, nález hřebů ve stav vražených. „Tys byl tedy krovů mojich stráží –“

mlynář děl – „že právě cesta sem zavedla tě dlouhým návratem! Nu, teď řku, že dneska jistojistě na pravém jsi zastavil tu místě. –

Neseš srdce? – Nu, nač klopit zrak, málo již mne kouzlo zlata mate. Čekal jsem tě, hlehle, dobře tak, v ňádrech tvých zřím ono srdce zlaté.

Myslím si, že, zdali dosud chceš, pevně dost svou Růži obejmeš.“ Hrom již usnul v dálných oblastech, z východu pak červánková zoře

rozlila v kraj purpurové moře, z něhož slunce maják v nebe šleh'. Skřivan z rosy mihotavé tísně s bujnou slokou nové vzletěl písně...

A co víc? – Když klesla Růženka v náruč Janu za úsměvu štěstí, každá šípků drobná osténka jako v růžích jala by se kvésti.

Pantáta, jenž tabatěrkou točí, sotva věří pohledu svých očí, sotva věří, že tak náhle může v trnech zkvésti lásky rudá růže.