„Víte vše, – děl Jeník záhy z rána
mlynáři – nač slovy plýtvat dýl?
Vím, že chud jsem, že mi věnem dána
jenom česť a v práci dálný cíl.
Hledáte-li zlato, s bohem, štěstí,
s nadějí však půjdu odtud přec,
kterou chyt' jsem s míru ratolestí
jako ptáčka ve snů svojich klec.
Vaše dcera srdce své mi dala,
lásku vyrvat marné snahy jsou,
třeba v smrti ručka její malá
odměnou mi dosti velikou.
A že víru ve mne zachová,
šeptla ústa její nachová.
To mně stačí. Chcete-li však sílu,
pevnou pěsť a ocelový sval,
lásku – vše, co míří k štěstí cílu,
nuže rcete!“ Mlynář vážně vzal
vonné sousto z tabatěrky hloubi
řka: „Nuž, vážím si tě, Jene milý,
neb tvá duše ctnosť i rozum snoubí
s neúmorným snažením a pílí...
ale přiznejme, jak před lety
mlýn i luka, zahradu i pole
zavalil nám příval prokletý,
strhal splavy, a jen koly holé
trčet z lednice nám zůstaly.
Kdybych před tím nebyl dostal s ženou
grošů pár, pak v posměch nemalý
táh' jsem žebrat s mošnou rozedřenou. –
Avšak nechať, – s vtipu přídechem
dodal mlynář – přineseš-li sem
srdce veliké, jak vzala včera
od tebe je z lásky moje dcera,
ale všecko, slyšíš, ze zlata,
potom... nu, to spíše jistě mnohem
šípků našich oploť ostnatá
v růžích zardí se. – Nuž, zatím s bohem!“