Růžový mlýn. (VI.)

Skříply klíče, pantáta jde domů. Dlouho však již nachystal se k tomu, a vždy ještě džbánek k retům zvrací. Nebýt přední ve vsi honorací

kromě správce, sládka, šafáře, rychtáře, dvou radních, faráře – učitel v hřích oněm časům zlým s muzikanty v hody hrával prim,

držel takt a řádnou ve hře notu – pantáta by jistě na tu zlotu džbánků plot již dosti dlouhý sice dal si od kmotra psát repetice.

Ale tak se musil držet mravu. Když se loučil, vážně kloně hlavu, splet' si jaksi úslužnosti niť, nastra šňupec v lesklé tabatěrce

posléz také lepé svojí dcerce, kterouž chybku v úsměch ihned chyt' u kamen sněm plný ještě cele s poznámkou: nu, pantáta juž mele! – –

Ticho vůkol mlýna, ticho v lese, jenom z dálky hudby skočný tok sotva slyšán tišinou se nese k mlýnu vzhůru tichý přes potok,

jehož na hladině měsíc třepotavě prokmitá se ve vln poskoku jako sníčky v Růženčině hlavě... Avšak za kolnou v tmy hluboku,

na jíž bílé osvětlené stěny vypjal se trs vína rozložený, ruchu dost a divné přípravy Jeníkových druhů k příští chvilce

zasahuje měsíc blysknavý. Shlíd' bys, jak jim v každé hraje žilce, zda se švandy vzácné dočká as, zdali není marnou jejich touha,

ani lať a houžví smyčka dlouhá, ni vích slámy – – „Ticho!“ Janův hlas rázem strhal pochyb jejich nitě. S cesty prašné, která vzhůru k pile

vinula se jako hádě bílé, blížil se kdos, přeskakuje hbitě keře šípků, kterých od té strany plot se vinul hustě nastrkaný.

„On to. Vizme, klobouk na pokos, jak mu lítá vlaštovičí šos.“ „Tiše, hoši, u okna až v slasti stane, dřív než moh' by se ho tknouti –

hr – ať přijme dáreček náš s pouti!“ Sotva dořek', hoj – a pilař v pasti. Roubík rázem, než se vzpamatoval, každý hlásek v ňádrech jeho schoval,

a teď hojže, ruce pěkně k lati rozepni jen, bys moh' objímati, přivážem je, aj, nač tolik zlosti, ať té slasti zkusíš do sytosti.

Zříš přec, s předu žádná závada, proto lať jsme dali na záda – –. Kolmo k lati tyčku s velkým víchem vztyčili mu potom nad hlavou,

co mu Jeník s netajeným smíchem na hruď pevnil kytku řeřavou z velkolisté hluché kopřivy. „Dosti, hoši, juž to strašák celý,

pila nechť se z rána podiví, možná dost, že uhlídá ho v zelí. – Nebolí to, rci, že ani trochu! Nuže k pile! – Můžeš potom všecky

příhody ty vypsat po německy, ale pro vždy pamatuj si, hochu, že ta růže zde je má!“ A k pile pustila se chasa rozpustile.

Na okénko ťuká Jeník tiše, kdež mu stříbrem paprsk luny píše o lásce tu zářnou pohádku, a ta chvilka v ráj mu všecko mění,

kdy smí vtisknout svému poupátku na rty prvé sladké políbení. – S dárkem Jeník vytasil se s pouti, se srdéčkem sladkým, velikým,

na němž doved' trošku vystihnouti lásku jeho vytištěný rým. Růženka však také z ňader skrytu překvapuje Jana dárkem svým:

prstének, jenž ve měsíčním svitu očkem zaplál temně narudlým. Nepoznané blaho, jež teď teprv cítí, ze zraků jich plane, vře a svítí,

potůček jim bublá, voní keř, Růženka kdy rety na rtu zticha v duši Jeníkovu na věk dýchá velkou lásku svoji: miluj, věř!

I ta krůpěj, která padá s kola, v známé písni do duše jich volá, i ten strom, co hrdě strmí v šeř: miluj, miluj, věř, má duše, věř! – –

Sami sobě světem sotva slyší, že kdos cizí sáh' v tu jejich tiši, vybuzený ruchem pantáta, v jehož ruce vřetenem se točí

všední tabatěrka kulatá, až tu zdiven ve slasť jejich skočí hlasem káravým: „Aj, Růžo, Jene!“ že jak holubičky vyplašené

rozlítli se od sebe. „Až ráno smělství vaše budiž pokáráno! Jene, na zanášku, skokem, líný, nasyp koše a pusť čerstvo mlýny!“ –