Miluješ mne, Růžičko,
zářná moje perličko!
Jeden paprsk v žití září mně a svítí,
ať mne kamkoli
svedou klamy cest:
z očí tvojich kmitné světlo ke mně svitne
jako zlatých hvězd.
Miluješ mne! Láska tvá,
jež mi srdce zahřívá,
ve svět široširý s jiskrou pevné víry –
bych měl jíti snad –
přec mne sprovodí,
jako plavci kyne hvězdy světlo siné
v bouři na lodi.
I by sudba osudu
děla mi, že nebudu
očí tvých ni retů v lásky blahém vznětu
více líbati,
přec se kdysi, ach,
k lil'jím ňader tvojich po trudech a bojích
stulím ve hvězdách.
Hle, co slyším kolkolem
hovořiti tajným rtem
zem i nebe v plesu? – – Naděj, naděj nesu
v hloubi duše své,
která nalezne
úkoj pravdy sladký snad že za čas krátký
v lásce vítězné.