Už je konec, hola tatíci,
ve mlýně i v pile!
Darmo hatit starou tradicí
blažené si chvíle.
Co jsem děl tak nakrátce,
ve vaší jsem zahrádce
vyčet' z růže bílé.
Kdož as lásce velké, vítězné,
ať to ďas či kdosi,
v zlobě svojí přítrž nalezne?
Sám ji v hrudi nosí
jako perlu měňavou,
co mu zaplá nad hlavou
ve krůpěji rosy. –
Slyším již, jak vůkol do strání
od mlýna i pily
letí svatby šumné jásání,
Vašíčku můj milý!
Bez zacházky přímo jen
jdi a sni svůj sladký sen,
jako kvítek bílý.
Věz, že rád bych zvěděti si přál,
až vás láska sdruží,
proč as kdosi mlýn náš jmenoval
po kytičce růží.
Rci, zda nebyl žvavý mlýn
přece jen tak pěkně jmín
po prabábě Růži?