Růžový mlýn. (IV.)

Nebe jako rybí oko svítí – haha, pantáto, směje se vám slunce, směje kvítí, zlatem zaváto.

Kde jsou vaše pranostiky a jich rozum převeliký, pantáto? Nikde mráčku, všude modro chrpy,

haha, hahaha, na stejnou snad s kalendářem trpí vaše úvaha! Nade mlýnem v nebe čisté

stoupá smích a jas, jen vizte, pantáto! Jeník knír si bujný urovnává, pentle Růžička,

i vám s hrdla na široko svlává pestrá stuzička. Hlehle, zlatá tabatěrka – – Avšak pozor, vaše dcerka...

pantáto! „Jene!“ – děl pantáta vážně dosti – „nuže, vesel se dnes po libosti, avšak kdyby, možno je to jistě,

přišla voda, ať jsi na svém místě.“ – Více pantáta než svojí dcerkou zdá se pyšnit zlatou tabatěrkou, z nížto pěkně soused za sousedem

musí posloužit si vzácným medem, takže bez ustání kol a kol zní jí klapot jako mlýnských kol, zvlášť kdy všichni z půldne po kostele

chytili se sklenic svojich vřele. Není divu, mínil pantáta, zvyk'-li člověk mokru, nikdy suchu, rád si přihne hrdla baňatá,

by moh' mlít. – – Leč Jeník záhy z ruchu ztratil se. Šum nevábil jej zcela, zato tím víc Růžička, jež rděla zvlášť se dneska pro něj blahým vděkem.

Když ji shlíd', jak v kole družek svých v stín si sedla na trávníku měkkém starých lip, mněl v očkách zářivých, v granátovém těsném živůtku,

který zářil zlatým vyšíváním, viděti to sběhlou jahůdku z lesních jahodišť, kde zralé visí jak by volajíce s usmíváním:

nu tak pojď a rychle utrhni si. Od úběle čílka vlasů vlna jako zlatá tříseň do boků splývala jí, a na ňádra plná,

jak by odskočila zvědavě, tulila se neposluchů mříže. A v tom modrém očí hluboku... oj, dál nedívej se – jaká tíže –

utoneš tam rázem po hlavě. Kolem ňader krajek zrádná řasa čeří se až k loktům v šumný sníh, z něhož ručka maličká se kasá

jako leknín z vlnek spěněných. Níž a níže k pestré sukně lemu Jeník zraky svoje nachýlí. Ha, to sletli se as z louky k němu

rudí dva jak z ohně motýli: drobné nožky prosty svojí tísně, střevíčků, jichž nárys nevelký maní bájí báji Popelky,

vykukují hravě, sotva přísně. A tu postať setkanou jak z jasu od hrdla a loktův, od čela, od bokův i zlatistého vlasu

obetkává zdoba umělá pentlic, náběrův a sterých stužek, jako sotva druhou z jejích družek. Třeba Jeník zřel ji častokrát,

líčko ruměncem jak náhle zkvétá jako mák, když v poli počne plát do ohniva v prostřed žáru léta, přece dnes ten zjev tak spanilý,

že se oči jeho zalily slzou touhy, lásky v bolu tichém, moh' si uleviti jenom – vzdychem. Viděl dál, jak v klínu urovnává

dárků různých z pouti koupených ručka její bělostná a hravá ukazujíc každý družkám v smích: pantátovi modrý šátek velký,

s tabatěrkou nerozdílný druh, výměnici děcko hrozné délky, plné příkras, papírových stuh a jejímu hochu Toníku

koně s uzdou, rovněž z perníku. Hle, co skryla náhle bez ukázky – cosi maličkého, klopíc zrak – za ňádry a v ohni jako mák

od bradičky až po zlaté vlásky? Či že maní oko její s Janem setkalo se v mžiku nečekaném? – – Konec snění, Jene, s hmoždíři,

slyš, jak na znamení mladé chase hudby hlas již sobě zahýří, jenž snad v jiný ráj tě vkouzlí zase. – Duní buben, basař basu stiská,

zavlá kolem kmit a třepot stuh, za družkou kdy skokem pádí druh, od země si dupna zpívá, výská. Také Růženka se zvedla z trávy

jako motýl lehučký a hravý v hospodě si chtějíc proskočit, pantáta kde dlouho v boží bázni baňaté již džbánky svoje prázdní,

aby přec jen mohl dneska mlít. Podél kamen tetek dlouhá řada pár ku páru důmyslně skládá, věna udílí a počítá,

kde, což voda na jich žvavé mlýny, nejdéle týž párek prokmitá. Odpusťte, že zabloudí až v křtiny, kmotry určí, ba tam uslyšeti,

kolik ponesou as ke křtu dětí... Jako paprsk májového slunce, přelítne-li květů po korunce, oči všech tu k sobě zvábila

postať Růženčina spanilá, za níž Jeník míří pozdálečí chycen zorů jejích svůdnou léčí. Nezdolá již, co jej v hrdle dusí – –

půjde teď a povědět jí musí... Hola, kdo to předešel ho sem do tanečku dvorně lapiv Růži?... – Pilař. – – Jeníkovi dech se úží,

kdy sok přeměřil jej úkosem na rtech cos a cosi ve zraku, jež dá cítit slůvko: žebráku! – – Kdež pak zahlíd' Jeník zadumaný,

že již dlouho mladý pilařík Růžičku si nadchází a mžik přitočit se měl již vyčíhaný. – Zanech, Jene, zanech svého snění,

pro tebe to lesní kvítko není, hle, jak přituleno hlavu k hlavě v kole vznáší se a nedočkavě smíchem zvoní k jeho otázkám...

Jeníkovi v duši vře a víří, v líce žeh a v hlavu stoupá plam, v prsou bodá to, jak bouře hýří... když tu od kachlovic z retů sněmu

zaletěl jak osten výrok k němu: Hlehle, teta, párek jak se sluší, pantáta můž' býti věru hrd', v masopostě, já řku, na mou duši,

uvidíte... Jeník v srdci smrť jako štvaný pádí z dusné síně. Neví kam, zas váhá, míří zpět, a zas náves točí krokem líně. – –

„Musím dneska, musím povědět Růži přece, co mé nitro chvátí. Staň se vše – – a jinému-li zráti nechala své lásky bílý květ,

tajný cíl můj, tajnou moji báj, nu... tak půjdu – s Bohem v světa kraj.“ Stanul před hudci a křikl v kolo: „Tu mé stříbro, solo chci a solo!“

Stichl rej a každý zvědav zří, s kým že Jeník v kole zavíří. – Růženka! Ah – vizte, košem nedá Jeníkovi k ňádru klopíc tváři,

když svým retem úško její hledá, vítězivě mrsknuv po pilaři. Mžiku třeba, aby ručky stisk v žíly nadějí, svým kouzlem, trysk',

aby srdce rozrušené bití dopřálo sen sladký dále sníti, aby krátký pošept: mám tě rád, který s chvěním odpovědi žádá,

nazpět hudbou sladkou v ucho pad' Růženčina rtíku: mám tě ráda! Divili se, kteří viděli, kterak bouří Jeník nesmělý,

pilaříku přáli hoši pecku, který rád se pyšnil po německu nájemcem jsa pily panským rozumem svým nad vše velikánským.

Ba i pantáta se ozval vstana s tabatěrkou v ruce: „Hlehle Jana!“ – – Proroctví však tet v ten rozum zněla: já řku, slyšme, bude, bude mela.

Stanul Jeník jako vyměněn přijat s chválou v těsném kruhu přejících mu z toho srdce druhů. „Dobře, Jene, dobře, drž se jen,

našich paží, přeješ-li si trochu, ochotni jsme, jenom mžikni, hochu!“ „Ticho, ticho – s půlnoci, když chcete, – Jeník šeptem vykládá svůj zvěd, –

hezkou švandu ještě naleznete, – zaběhnem si k mlýnu na zálet!“ „Souhlasíme“ a již v jejich řeči znova k tanci klarinety ječí,

jako dřív zas tatáž zavládla, u kamen dál svoji vedou mleči hlavu k hlavě jako kyvadla.