František Serafínský Procházka
Přede dvéře vyšel u mlýnice podle zvyku večer pantáta. Hle, jak září plná jeho líce od šukání v mlýně zahřátá;
neboť s běhounem prý na závodě všudybyl si táta nezadá, u košů hned, hned zas běží k vodě, měchy zvedá mlečkám na záda,
a když stárek v nočním zmožen bdění zakochá se do sladkého snění, s tabatěrkou je tu v prstech zlých a dřív nejde, až si stárek kých'.
Hle, tu stojí šedým očkem míře k západu, zkad deště čekává; teplý vánek v lukách s květy hýře s třapcem čepičky si zahrává,
kterou Růženka kdys otci k svátku skvostně urobila na památku, a jež dneska z mouky úběle pořídku jen listy zelenavé
jeví ti a květy umělé, v nichž vsazeno po perličce žhavé. Pantáta nad kalendářů křiky, prý tak mnohdy lživé přes míru,
na zblo znal vše možné pranostiky, soudy, běhy v božím všemmíru. Tak i dnes, ač nebe ve vysoku modro jest jak v Růženčině oku,
šňupec vzav a sšinuv čapku v týl vážně děl: „Už nestrvá tak dýl, na zejtří nám prší. Slyšíš, Jene! Připrav mlýny zítra s půlnoci.
Že jsou hody, není pomoci, na zanášce měchy naplněné chtějí do košů –“ a v lehkém kroku dal se k splavu vzhůru po potoku.
Vraští Jeník brvy skaboněn, zítra hody, dlouho ždaný den, na nějž čeká dobu již tak dlouhou s bázní sice, avšak s velkou touhou.
Či je chvilka někdy více vhodna, kdy druh může hlédnout srdce do dna družce své, již schvátiv o půli na hruď hruď ji v tanci přitulí,
kdy své oko v oko její noře vidět může, jak jí na lících rozleje se nach a blahá zoře, na rety jak motýl vlétne smích?
Kdy si kleknuv na šáteček bílý před ni zří jích ňader milý spád a, kdy ona níže hlavu schýlí, šeptnout můž' jí v úško: mám tě rád!
Dumá Jeník, mlčky hledí k splavu za pantátou a pak k nebi zas, kdež ni mráčku nezřít ve modravu leda skřivana. „Vzal pranostiky ďas – –
Růženka, nu chtěl bych krk dát v sázku, uposlechne také beze hlásku, místo v tanci s nebeklíčem v ruce sotva sníti bude o mé muce,
již jí sdělit kolikrát jsem chtěl, ale vždy jak plachý ptáček z křoví příval slov mně z retů odletěl, a to málo, co jí oko poví...“
Ustal mlýn. Jen zvony slyšet z vísky, které v dálce slaví svatvečer a jež k mlýnu přes pahorek nízký blízounko tak přivál noční šer.
Hoří hvězdy, potok bublá zticha, a dvé srdcí po sobě tu vzdychá.
Cookies on Poetry Cove