Kolikráte v zamyšlení
duše se mí zastaví,
a stín vidím kráčet mimo
Ben Akibův mlhavý.
Posměšně se moudrost jeho
kol mých uší ozývá
jako moucha neodbytná,
dotěrná a zlobivá.
Všecko staré, nuže ano,
mudrče ty veliký,
poesie konec vezme
v jícnu matematiky.
Až se vyčerpají všecky
slov a forem představy,
plastiky i poesie
žalný skon se dostaví.
Ze všeho jen pazvuk holý,
mdlá a bědná kopie,
v nedostatku zaměstnání
kritika též dožije.
Nicméně v té mele hrozné
zbude pravda veliká:
Vrána nikdy nedovede
nahraditi slavíka.