RADHOŠTI.

Svinutá hydro na dunajském břehu, co napolykala ses českých duší, co ses nahltala mladých vznětů, co nadusila světlých jisker v prsou,

co synův otcům nahubila mrzce zvlažnělých k práci národa, jenž trpí! Poklady nastřádané rukou národů, poklady vědy, umění jak na trh

jsi znala rozložit, by lákaly je, jak asylů tvých zvonce ryčely po každé, když synové Moravy, domkařské děti chudé, ze škol vyšli

dokola hledíce, kam odnésti svou chudobu, kde najít svaté studny, jež vědu, učenost a osvětu zadarmo mají dáti národům!

Blíž k tobě bylo dětem Moravy, blíž vždycky, spádněj nežli k Vltavě, kde strmí k nebi chmurný Vyšehrad, kde Hradčany se dávno odmlčely

nad hroby králů, a přec hovoří nejvýmluvněji k srdci českému. Tys věděla, proč hrnce egyptské máš přichystány – vždyť se platilo

ti za ně nejdražším, co člověk má, co zdědil při matčiných modlitbách, nač nesmí nikdo, nikdo jemu sáhnout! A opět lidskost byla na stráži,

svépomoc národa, jenž z ní je živ. Obraťte proud! zahřmělo náhle z Prahy. Čech k Čechu, děti k velké matce! Vzhůru! Už před třiceti lety volání to

se rozlétlo a spělo Moravou. A oči mladé otočily se, a srdce mladá zabušila prudčej: tam nad Prahou, hle, hora ideálná

s kapličkou nahoře se probělává, Andělu strážci národa se světí. A hrnou se k ní děti Moravy, k Radhošti hrnou se již od Dunaje.

Za nimi matky slzí neutírají, za nimi tatíčkové brv nechmuří, jasnými zraky je vyprovázejí. Vždyť tam, hle, Radhošť náruč otcovskou

vstříc napřahuje: Svoji k svému, děti! Let třicet majákem je svítícím do těžkých chmur, jež slují chudoba. Sta synků uved k životu,

sta mužů vrátil Moravě, to mužů práce, vznětů, záchrany a energických činů v boji národním. Tak na sta rozsévačů poslal domů,

hle, sémě jejich všude klíčí už, už všude zelená se, k žatvě zrá a čeká blízký den veliké sklizně. Širokým potokem spěj k Radhošti

dál štědrost národa! Dlaň otevřena buď jeho svatyni a dobrým skutkům, a láska mohoucích mu nescházej! Však záhy ve dva proudy rozdělí se

paprsky jeho světla: Praha – Brno! středisko nové, vlastní, nejbližší! Zdvojenou lásku Radhošť nalezni, kde jeden vzpomněl naň, teď ať jsou dva!

Zas jenom sobě národ dá, jen sobě, co Radhošť vezme z jeho štědrosti.