Od Athen do Delf pod Parnassem
dnem nocí rychlý posel hnal.
Hněv Helladou chvěl oním časem
za ránu, kterou barbar dal,
za ránu ve tvář, drnče zbrojí
a stoje tam dnes ve výboji,
kde volný Jon včera stál.
A posel stanul přede chrámem:
„Rci, nesmrtelný, radu hlas,
jak malí velkých pych my zlámem,
jak malí velkým zdrtit vaz?
Zda spravedlivo a zda k štěstí
jít proti pěsti také pěstí –?
to ptá se Aristagoras.“
Rtem pythře bůh řekl na to:
„Věz, nikdo malým není už,
když násilím mu právo vzato,
však v otroka se mění muž,
jenž boha ptá se zpoličkován,
klíč zlaté rady kde je schován:
máš pěst a, je-li tvá, tak buš!
Ne ráně ranou, ale třemi,
když národ trpí, zdráv-li’s, čel,
tím pokoj bude ve tvé zemi,
a bratrem tobě nepřítel.
Pěst proti pěsti, – ten je větší,
kdo v čas má meč svůj proti meči,
ten orat bude v stínu střel.“
S tou radou spěchal posel domů
přes hory, lesy v úpadu.
Hellespont rázem duněl v hromu,
a Olymp třás se v základu.
U Salaminy zrudlo moře, –
však z něho roztryskla se zoře
nad volnou, silnou Helladu.