Na dně propasti tmám
v touze po slunci lkám,
oblohu modrou bych pila
a břehy zelené ryla,
spoutaný vězeň chci ven
k lásce a radosti v den.
Slizký, bezoký mlok
líně zkalí můj tok,
a já chci jiného druha,
barvami hráti jak duha,
za noci červnové zkvést
stříbrným jiskřením hvězd.
Proto lámu se z pout
černý opustit kout,
prorývám balvany denně
dál a dál v hněvivé pěně,
až slunci, opustě sloj,
vstříc zazní volný můj zdroj.
U mne, poutníče, staň,
nabeř perel mých v dlaň,
máš také, syn tvrdé hroudy,
v duši své ztajené proudy,
jako já z temnot je šiň,
se sluncem posléze splyň!