Jak zlatá nit to stéblo slámy
mně včera kmitlo do očí,
jež ptáček někde mezi trámy
si v prvé hnízdo zatočí.
A za stéblem mé zraky spěly
a za ptákem, jenž plaše lít,
a v duši se mi hlasy chvěly –
jich smysl těžko povědít.
Tak ve pralese zbloudilému,
když z dálky světlo prosvitne,
a na ráz opět konec všemu,
zrak tmu a tmu jen zachytne.
Tak v poušti je as karavaně,
když uzří fantom oasy,
a na ráz na to vichru dlaně
ji v žhavý písek zahází.
Tak člověku je po vší práci,
když o sobě sám počne snít,
a illusí se řada kácí,
jíž nelze, nelze zachytit.
Co ptáku, zvěři, stromu, květu
postačí plně ke štěstí,
to prchá od lidského retu,
jenž hltá jen báj, pověsti...
A skloněn nad biblí on neví,
co holubice znamená,
již Noe vítal žalmů zpěvy,
a snítka její zelená:
Dnes je to pouze stéblo slámy,
jež pták si v hnízdo zatočí
a život vnese v krovů trámy
a život v nás, nám do očí.
Ty zlaté niti každým jarem
vlát musí s řims a se věží,
neb život v tomto světě starém
ne nám, však lásce náleží.