Oasou na poušti, kde samum šílí,
je naše tichá slavnost intimní,
kdy přijmout mají ruce, které sily,
hrst klásků také od nás ze svých žní.
Ne ani letopočet jako práce
a zásluha dní prchajících snem
nám velí pozdraviti jejich vládce,
a proto jemu ruku stisknout jdem.
Zde bylo srdce odhodlané míti
a silnou vůli proti úporu,
by záhon kvetl moravského kvítí
tak svěže na bratrském úhoru.
Utvořit ovzduší, v němž dlíme rádi,
sblíženi domovinou tepleji,
zjasněni vzpomínkami svého mládí
plného smělých tuch a nadějí.
Utvořit kolo srdcí, jež lnou k sobě
v zápolu čestném, jak chce život jej,
jež domovině věrna, v každé době
s ní chvějí se a cítí nejvroucněj.
Zde bylo silným být a trpělivým,
rozdávat lásku, ale míň ji zdát,
pobídky ostnem býti stále živým
a víc než sebe druhy míti rád.
Tím vším jsi byl, je proto zdar Tvé dílo.
Záhon Tvůj kvete, vlaje žita lán.
Tys dal mu lásku, vrací ti ji milo,
bys v další život byl jí požehnán!