Rci mi, drahá, proč se zadumalo
čílko tvoje jindy jeden smích,
když se s mezí tolik květů smálo,
jako ptačích hlasů na větvích.
Pro tvou kytku, již mi dala’s ráda,
z viol svěžích mému srdci v ples,
hle, vždyť zbyl ti, co nechala stáda,
v lukách ocún, douška, suchý vřes.
Divizna na nemotorném stvolu
jako thyrsus listů zbavený,
pyšný šípek v úvoz čnící dolů
s kalin krvavými lupeny.
Hle, ta krása! Zdali nestačí ti,
aby z ňader rozprchl se vzdech,
ani pak, když půjdem k zimě žití
takhle vezdy ústa na ústech...?