Pro zvadlý květ, jenž byl Ti přemilý,
když voněl, plál a kvet',
dnes oči v slzách se Ti zalily
a bolem chvěl se ret,
a jako pozdrav poslední zajiskřil v zoři polední
na suchých listech slz Tvých sled.
Tak béřeme jen svaté památky
a ukládáme v skrýš,
jak brala jsi ty zvadlé ostatky
a ke rtům tiskla blíž,
by ještě vposled jedenkrát Tvým políbením mohly vzplát,
než navždycky je uložíš.
Těch slzí nech – kdo pro květ zakvílí! –
a počkej chvíli jen:
květ v srdci Tvém své lístky rozptýlí,
by posvětil Tvůj sen;
snad zvadne též, kdy jme se kvést – tu poznáš pak, že šťasten jest,
kdo pro ten slzu má a sten.