Když tisíc rukou vzkynulo
a tisíc srdcí v sále se chvělo,
zpřítomnilo se minulo,
cos neslýchaného se dělo.
Pod jasnou stojím oblohou,
a bájná hora tyčí se k výši:
Čech s čeledí svou přemnohou
od bohů bere vlast, svou říši:
„Ój, vítej země svatá, kveť
nám zaslíbená úradou bohů,
roď dary lásky, mléko, streď,
oplývej zlatem klasných stohů!
Na věky věků nám se skvěj
nejsladší krásou pod rádlem práce
a úrodou se zelenej,
dej život, stel i hroby sladce!
Nám souzená ty jediná,
ať jakékoli střetnou se děje
a jakákoli sudby hodina,
krev naše tvá jest do krůpěje.“–
Viděl jsem s hory kolkolem,
jak širé moře vlní se, míhá,
jak zachvívá se hlaholem,
milion rukou jak se zdvíhá.
Milion přísah k nebi zní,
ó, slavná chvíle, osudně skvělá,
silná jak smrt v děj příštích dní,
neb vlast to přisahala celá.
Milion zraků radosti
slzami hoří, rodina duší
v bratrské zpívá věrnosti
a zítřek volnosti své tuší.
Tři sta let ždálo chvíli tu,
jež růže sází a mříže láme,
skřivánků plno v blankytu.
Zde zůstaneme, přisaháme!