PŘEDZPĚV

V tmách nejhorších, jež vládly duším všech věků, chvěl se bílý jas jak hvězdný průsvit nad ovzduším a tlumen, dušen neuhas.

To touha byla volně žíti a nitro své si řídit sám, své vlastní Pravdy příkaz ctíti a Světlem vlastním čelit tmám.

Za Pravdu světlou lány věků jsou rudou mízou bohaty, za Lásku světlou ke člověku mluvila oběť Golgaty.

Však marna byla – doba míjí, a příkaz Lásky zašlapán, Řím Kristův pouta lidstvu svíjí, a světem vládne Vatikán,

jenž beránky měl bílé pásti a Boží Láskou duším vlásti – ne pastýř duší – těl je pán. A lidstvem občas vzplanutí šlehne

jak očistné blesky oblohou, krev žhavější v žíly otroků vběhne, však řetězy střásti nemohou. To seménko síly pozvolna klíčí,

než z půdy se vzepne pevným pněm, až posléze šíj se přece jen vztyčí, a povstane člověk, Bůh je v něm. Dva muži jdou, ten v pyšné slávě

od jihu kráčí k severu, jest oděn v násilníků hávě, ctě světských knížat nádheru. Nehříšný hříšník, svatý, silný,

nástupce Kristův, jediný, s korunou trojí, neomylný, uprostřed skvělé družiny – – a jemu v ústret skromnou poutí

z Čech sluha Páně přichází, chtě hlasu srdce poslechnouti, ctě Pravdy Boží příkazy. Je chud a prost, však silen vírou,

a zákon Páně jeho štít, je sám, však vlastí šírošírou, slyš, tisíce s ním srdcí bít, Ti dva, ten primas v hermelínu,

a on – dva meče sobě vstříc. Z Čech tisíc očí hledí k Rýnu, a vlast se chvěje čekajíc, zda zvítězí, zda nepodlehne

a svést se nedá ze svých práv. Zda z poznané se Pravdy nehne a do vlasti se vrátí zdráv. Utište se v nepokoji,

přišla chvíle spásy vám, krásný duch neklesne v boji, slunce vzchází proti tmám. Požehnání čin se chystá

toho, jenž se neleká, k slunné výši vznese čistá víra zase člověka. Sedmerou klatbou ztížím tvé čelo,

řetězy spoutám ruce tvé, strádáním zničím ducha i tělo – – Můj jsi! V mé moci strašlivé. Kvítím sypte cestu apoštolu Páně,

nezlekán jde, vyšším hlasem povolán, zmučte jej a zkrušte, poplvejte skráně, vítěz bude přece slavný, nezdolán.