Za vzpomínek na můj klín
nebeklíč pad’ stařenčin,
zlomyslný šotek za mnou
rolničkou hned cin, cin, cin.
Bože, je to svatá věc,
deska tlustá na palec,
vari, šotku s rolničkami,
nebudem se smáti přec.
Obrázků co před námi
s píchanými krajkami,
svatí, svaté, mučedníci
s rozťatými hlavami.
Bába sedí, vykládá,
ptej se, není nerada.
Vůkol nás pak poesie
pestrá křídla rozkládá.
Hle, tu zírám na stránku,
září jakby v červánku:
na obrázku stříbrná tam
tvoje tumba, Johánku.
Andělé kol křídlatí,
kulatí a buclatí.
Co to slávy! Někomu se
živobytí vyplatí.
Někde Luther, jinde Hus
zastavují římský vůz.
Už je blaho ohroženo,
oremus hned, oremus!
Aby mír zas vešel v zem,
spraví se to nahonem:
ani člověk nenadá se
a je svatým patronem.
Jak to bylo, což já vím,
s bábou svojí rozprávím,
v zbožném divu stojím vskutku
před barokem blysknavým.
Hleď, stařenko, kacíře,
jak se kloním ve víře,
svatosti kde naměřeno
na takové centnýře.
Snad by lítla nad věže,
jen ji pustit s otěže.
Věřím, tolik bylo třeba
stříbrné té přítěže.