POD VLASTNÍ KROV.

Léta jak ptáci minula, vteřin běh, ale co nadějí v nich bylo a co práce! V nich generace žila vedle generace v úporném zápase a ve strastech.

Dny temna, útisku a otročiny míjely zdlouha, my však si chystali své činy a v srdcích k nim nám vykvétala touha.

Věřili jsme jako v zoři ranní, že přijde zúčtování. A když uzrálá zpupnost, jedovatý plod germánské rasy, počala svět rdousit,

nám byla vhod, a počali jsme meče své pomsty brousit. Krev naše tekla, my to byli, sokolskou věrností kdož zvítězili.

Duch Tyršův vedl nás, ta cena patří nám, do pekla bojišť jako k hostinám. My sokolsky jsme dovedli se bít, tu čest nám nesmí nikdo vzít.

My sokolsky v krvavém brodě jsme prahli po svobodě, my doma draka dvouhlavého zabili a do propasti věčna vhodili,

my věřili, že z trosek všech a běd stavěti budem nový svět. Tak dozrálo i naše dílo míru. Pod pevným krovem republiky

si novou budujeme víru, své počítáme šiky a pro ně v život nový dnes otvíráme vlastní krovy.

Radostné vědomí nám srdcem prožehá, že hnízdo máme svého rodu, střed svorné práce, která naléhá prosíc dobré bohy o pohodu.

Ještě tu kvete špinavý blín, ještě tu černý straší stín, a na nás čeká dílo statečné a slunečné.

Spojeni láskou v čarokruh budeme hlídat český luh, nejzářnější ctnosti lidské rozežíhat a vlast až k nebi zdvíhat.

Dům náš – náš hrad, a z něho činů nejkrásnější půjde řad, stříbrní rytíři to budou v naši dobu na velkosti chudou.

Jen velké ctnosti ponesou jak zbraně, a bude radost pohlédnouti na ně, neboť budou lepšího žití čarozvěstí. Náš dům i vlasti bude hradem radosti a štěstí.