František Serafínský Procházka
Plakalo sborem devět Mus a plakalo tak hezky, to umřel jeden genius, byl genius to český.
A ležel v rakvi v květinách, když vydech duši k ránu, však v srdce svého hlubinách krvavou nesl ránu.
Trnový věnec na čele a na rtech úsměv bolu – smuteční stojí přátelé kol rakve vzhůru, dolů.
A měl mít růže, kam jen stoup, a vavřín měl mu kvésti, a mramorový lásky sloup měl za živa ho nésti.
Šest valachů jde ve blátě, vůz zlatý jak lod pluje, notábl v černém kabátě potichu resonuje.
Však prstem nehnul, dokavad ten živý trpěl v díle a mohl v jaré síle mlád své všechny stihnout cíle.
Tenkráte měl se státi div a žurnál mluvit čelný, moh pár let ještě býti živ „náš nenahraditelný“.
Gaminů dvacet vařilo kašičky jedovaté a jimi pilně krmilo to srdce jeho zlaté.
Však žádný nebyl pohotov býkovec neb hůl z trnky, by zmalovaly beze slov ty utrejchové hrnky.
A budou dále bez rány tančiti plni cnosti morální svoje kankány v nejlepší společnosti.
Duch čistý letěl k obloze ve věčné vnořen snění – jak připadlo mu uboze to pozdní rozhorlení,
ty fanfáry, to troubení do nových lží a půtek, to krokodýlí truchlení, ten papírový smutek! –
Tak dokud v písni stohlasé nám slovanská řeč žije, žít budou v horkém zápase geniů tragedie.
Cookies on Poetry Cove