Tři haluze a samý suk,
půl zelená, půl suška,
tak u božích tu stojí muk
stařenka stará – hruška.
Na ráně stojí na kraji,
když bouř se rozburácí,
tu rádi na ni sedají
ohniví blesků ptáci.
A prvý mráz ji navštíví
a do bolesti zhrýzá,
však také v jarní přílivy
v ní prvá tryskne míza.
Z kořene žilou jedinou
jediná snět ji vssává,
a květem potom dolinou
jak bílým šátkem mává.
Jde o životě čarozvěst
i pod rozštíplou kůru,
je třeba kvést, je třeba kvést,
bys pad’ pak květem vzhůru!