Pít, líbat, dokud hoří slunce,
a dokud květy voní z luk,
a něžně jejich ke korunce
svých písní lásky nosit zvuk.
Pít, líbat stále plným retem,
dřív nežli na to pozdě je,
dokavad růže kyne květem
a pohárem květ šalvěje.
Pít, líbat všecky krásky skromné
i sněženky i bledule,
hned jak si zlaté oči promne
sedmikrás hejno ztrnulé.
Dnes růži k ňadrům slétnout směle
a unylou se touhou chvít
a na odletu stejně vřele
se u hluchavek zastavit.
A zítra zladit píseň svoji
zas k ouškům lechy modravým
a fialám, jež skromny stojí,
své lásky zapět lačný rým.
I bába žlutá zachvěje se,
ač k touze své se nepřizná:
hle, svými čepci slastí třese
v mém náručí mdlá divizna.
A když je dohrána již role,
a nelze říci: ber, kde ber,
tu vyhledám si ptačí vole,
nás čmelů smrtný revolver.