Ó nepovídej! Nech své oko pláti
jak hvězdu v noci tmavých řas.
Já bojím se, že snad můj sen se zvrátí,
jejž nadějí jak vínkem ovila's.
Ó nech své oko pláti!
Ó nepovídej! Nech své srdce bíti,
mně postačí Tvůj ruměnec,
jenž maní vždycky myšlénku mou chytí
jak ptáčka v pozlacenou klec.
Ó nech své srdce bíti!
Ó nepovídej! Nech mne dále sníti.
V tom snu se budí slavíci
a rudých růží záhonek se nítí
v předtuše sladké, zářící...
Ó nech mne dále sníti! –