Našli jsme se náhodou
jak dvě vážky nad vodou,
nemyslil jsem, nepočítal,
polibky jsem jenom chytal,
a je most
z nich už na věčnost.
Zde byl kámen a zde kříž,
přes ně jdem si blíž a blíž,
ruka ruku pevněj svírá,
co chořelo, pozumírá,
a nám z běd
roste nový květ.
Přijde-li noc bez luny,
vichor v naše koruny,
přejdou, míru neporuší,
který dala duše duši.
A v tu tiš
slunko svítí výš a výš.
Našli jsme se náhodou
jak dvě vážky nad vodou,
nemyslím a nepočítám,
polibky Tvé tiše chytám,
ať je most
z nich až na věčnost!