PADAJÍCÍ HVĚZDA.

Měl pusto v duši, vše z ní prchlo v dálku i víra v dnešek, naděj v budoucnost, dva giganti v ní stálou vedli válku: to bylo zoufalství, s ním v boji ctnost.

Ctnost bílý anděl – Zoufalství běs tmavý, v hlas ctnosti ryčel pustý jeho smích, když pravila: „Jdi, člověče, a v davy nebeských světel popatř vznícených.

Tvé duši schází jas, byť jiskra malá, a zaplane to v ní zas letním dnem. Jdi, pros a lkej, když nad hlavou se vzňala ti světů záře v nebi průhledném.“

A člověk šel, neb nebe bylo mořem planoucích paprsků. Svou zvedl tvář, své rozpřáh ruce lkaje velkým hořem do ticha nočního a ve hvězd zář...

Tu viz! Blesk jasnější v tom světla jasu šleh nad hlavou mu přímo v zenitu. Ty myslil bys, že vidíš náhle v žasu v chladnoucím kovu rýhu vyrytu.

Pak bylo to jak šikmá rudá čára, jak biče nárys dlouhý, ohnivý, jimž obr kýs, kdy hněvem v mracích hárá, tam vzdušné oře švihl do hřívy.

Pak bylo to jak světlá vločka sněhu, jež zvolna roste v hromnou lavinu a vzplanouc naposledy koncem běhu se v tmavou rázem smykne hlubinu.

Pak bylo to jak signál rudým se sklem, jak vytrysknuvší do tmy raketa, jež v šumných jisker dešti lesklém se v duhovité koule rozlétá.

Pak bylo to jak žhavá koule z děla, kdes vystřelena mračných na hradbách: syk vzduchem zazněl, zem se pozachvěla, a člověk po ní chvějnou rukou sáh:

„Jsi ono světlo, jež mé duši schází, jsi ohnivý vůz onen biblický, jsi paprskem, jenž duši doprovází v ráj onen skutečný, ne mythický?...“

Než domyslil, sáh po nebeském žáru, by do duše své na věky jej skryl. „Zda nevidíš“ – řval běs – „kus hlíny, škváru, na němž bys prsty sobě popálil!

Zda nevidíš, ó, jak bych já se mýlil, ten vypadený z věčné rakve hřeb! Vždyť proto jen, nic víc, jsi prose kvílil, by padaje on minul tvoji leb...“

A tehdy člověk po prvé prý zšílil.