František Serafínský Procházka
Zavířilo moře bez hrází, v břehy bije, bouří, šplíchá. Stohlasá zvěst Prahou prochází, plameny všem v mysle dýchá.
Zhynul Jan! Tisíců vzrývá hruď: Proradcovo slovo kleto buď! Proud se valí s neblahými svědky vzhůru ke králi,
k pomstě ať ho zvěstmi zlými na odvetu podpálí. Lidu nestačí královský sál, kolkolem se rozlil sotě:
„Ryšavý satan!“ „Mistra zklál!“ „Věrolomec!“ „Zahyň v psotě!“
„Pecte mnichy!“ „Papežence!“ „Na kláštery smolné věnce!“ „Ohňový křest jim!“
„Za beránka!“ V síň otvírá se úzká branka, král přichází i s královou. Je ticho v davu, stojí, zírá,
jak jasná paní z oka stírá slz hojnou rosu perlovou. Vítám vás, pánové, z daleké cesty! co dálo se s Husem, povídejte nám!
Klejt přece císaře měl Římského a milého bratra našeho!? Mistra Jana není již! Můj učitel a vůdce v čisté víře,
kazatel pravdy, rádce, utěšitel!? Potupně zhynul jako kacíř v dýmu a plamenech, zpívaje, posměšně korunován, svázán řetězy,
však v síle přesvědčení svého nezlomen a na vás vzpomínaje... Rve bolest srdce mé, hněv jitří mysl mou.
Ta potupa šlehá nás, tebe, králi, národ celý. Však vypravuj dál, pane Jene! Odsouzen bez soudu falešným svědectvím,
jen obviňován, ale neusvědčen. „Zhyň, Hus, zhyň!“ biskupové, mniši, lidé zběsile křičeli, a císař rděl se v tváři. Pak na Brühl k hranici jej vedli,
a skonal v kouři hledě k západu, žalm zpívaje až do poslední chvíle, co nad hlavou mu skřivan hlaholil. „Vzdálené vlasti mé zvěstujte“ –
tak děl – „že nebyl jsem si nevěren.“ A když jsme vraceli se tryskem domů, tu v nočním táboře se zjevil nám, byl jako slunce oslaven a svatý.
Vše, co kdy kázal, psal a zač i umřel, to máme ctíti a se milovati. A báti nemáme se, věrní Pravdě, jíž hájit máme třeba proti všem.
Nic vlasti nevezeme na památku. On hrobu neměl míti, popel jeho a zbytky všecky vmeteny v proud Rýnu. Jen paměť jeho míti můžem
a příklad silné duše v přesvědčení, ty kážou odvetu a pomstu svatou. Za mučenický jeho skon a za urážku celého národa chcem nepřátele bíti.
Moudrosti tvé se tážeme, královský pane náš, potupy smýt-li chceš, svoji, jeho i naši. Tvými jsou meče, jež svíráme k odvetě v pochvách, tvými jsou statky, jež máme a dáme vždy rádi.
Rozhodni, veď nás, chcem pomstíti potupu vlasti, nelzeť nám mlčeti, čest-li je koruny v sázce. Dík vám, páni! Všechno rozvážíme, na snesení sněmu předložíme.
Bohda nedá ponížiti král lidu svého v jeho učitelích. Mistr Jan tkví v naší věčné lásce. Rozhodneme po právu i pravdě.
Již rozhodnuto v srdci mém! Žeť, družky moje, přisvědčíte? Šel čist a silen vůdce náš, a s nebem šlechetnosti v ňádru.
Šel za myšlénkou nejvyšší nového člověka zde stvořit. Rek slunných výšin, krásný duch tak spoutal srdce prosté ženy
svou vroucností i královen. Svým slovem zléčil duši bědnou a mysl skleslou pozvedal. Že stal se Pravdy mučeníkem,
nám v svaté bude památce. Na oltář svůj jej pozvedáme pro věčný čas i budoucí. A jeho jméno zníti bude,
co bude národ jeho žít, a Pravda jeho v duších kvésti, co bude celé lidstvo žít. A ze hradu v město zas lid se hnal,
šíř plameny jitřivé nítě, plam kostnické hranice v Praze plál, všem k odvetě horoucí svítě. Vzduch očistný zavířil, zazněl zpěv –
to zástupy k Betlému táhly. Jak omládlá míza se pěnila krev soud vynésti krutý a náhlý. Zná najednou národ své škůdce zlé,
když perutě volnosti cítí. Tu prastaré řády a prohnilé se v základech započnou chvíti. Klid, jen zvolna uvážlivě,
násilí se uvarujme, moudří buďme v těžké chvíli, moudří buďme, přátelé! Alma Mater žehná jemu,
jazyk dal nám očištěný, z cizích práv nás vrátil sobě. Čech zas první na své půdě. Věčně živ buď mistr Jan!
Všem nám vzkázal věrně vésti dílo svoje, sluhům, mistrům, obchody své spravovati pořádně a v poctivosti.
Věčně živ buď mučeník! Odkázal nám Betlém v lásce, proti němuž ďábel poštval odpustkových mnichů záští,
děkany a kanovníky. Nevěřme jim, nevěřme! Rozneseme po všech vlastech mistra svého umučení.
Příklad jeho v srdcích máme, do všech duší zasadíme jeho zářnou pochodeň.
Cookies on Poetry Cove