OD PLUHU K SLÁVĚ.

Dlouho ve tmách, v tichu rovů strádaje jsem živořil, stokrát sražen ve prach znovu smutný jen jsem slyšel kvil,

těžké vzdechy s každé strany, zvonů táhlé, truchlé hrany zněly v kraj můj utýraný, krvavý pot s čel se lil.

Po kostech v mé tvrdé zemi slyšel jsem, jak skřípá pluh, brázda krve krůpějemi táhla se jak rudý pruh.

– Práce – smrt! jen ta dvě slova těžká jakby od olova napořáde, vždy a znova dorážela na můj sluch.

„Práce – smrt – nic nad to více! Stačí tak být člověkem. Bible drž se, nastav líce, nesuď, co jest nevděkem!

Volnost jen za apoštoly, pádné meče sobě volí, tvůj meč dávno zlomen vpoly v zápasu tvém odvěkém...“

Slyším, jak ten výsměch výská z hlubin země – pekla řeč! Dvakrát hloub mé rádlo stiská dlaň sevřená v palnou křeč. –

Slyš, tu skřípne rádlo prudce, zachvěje se jakby v muce, jiskrou zasrší – a v ruce držím vyoraný meč.

Byla ho však jenom půle zcela ve rzi červené; a v mé oči ustrnulé na čepeli zlomené

hoří nápis oči slně v plápolavé svitu vlně kouzelně a tajuplně: „Láska“ – slovo plamenné.

Rozuměl jsem v oné chvíli, nad mečem kdy tich jsem stál, a když plamen onen bílý zmučeným mým krajem plál.

Rozuměl jsem – výklad krátký milovati hrdly, statky půdu onu, řeč své matky... Meč jsem opět zaoral.

Práce – život – nové hlasy z hlubin země zní teď vstříc, a má paže na zápasy pne se rádlo třímajíc.

Tisíc stejných slyším hlasů, plesám s nimi, jásám v žasu, vítám silnou v lásce chasu, jež jde rádlem blýskajíc.

Širé vojsko vpředu s pluhem za krokem krok směle jdem, a byť stále v znoji tuhém přece v tempu vítězném.

Každou mez a každou líchu, kterou v ryčném, divém smíchu urvalo nám rámě pychu, zpátky sobě uořem.

Hoj, to třeskne hromu ranou, až se rádla světu v div sjedou hnána rukou brannou v jedno se všech slavských niv,

až jak břitká, strmá hráze obemknou na svojí dráze hraničníky blíž i záze, jak bývalo kdysi dřív.

Klidně pak se vedle pluhu otka zatkne po práci, ujme se na českém luhu, pluh kde v trůn se obrací.

Svobodně, hle, od hor v hory přes závisti kleté spory česká píseň v plesné sbory po vzkříšení burácí. –

A co k tomu vedle lásky třeba ještě, nač se ptát? Lásky, lásky, třikrát lásky k zemi, tu jen milovat!

Za píď z ní a prášek malý, za kamének vyvětralý, jež by cizí ruce rvaly, duší, tělem, srdcem stát!

Na své mezi, na své líše, u svých vrat a dveří, bran hrdou šíji zvednout v pýše – za ránu v tvář deset ran!

Ten mi bratem, kdo z mé matky, jazyk můj kdo slaví sladký; každý jiný, vari zpátky, na rozcestí rozbij stan!

Vedle práce myslitelů silné paže vztyčit chcem. Pluh k pluhu, tělo k tělu, kupředu a rádla v zem!

Myši vranám ku pospasu do jediné v plachém třasu – vlasti kytku zlatých klasů slávy pluhem vyořem.