Zlatá zrna seli jsme, seli
do ornic i do úhoru,
zdali vzejdou, jsme nevěděli,
po dlouhé zimě v jarní zoru.
Věřili jsme však ve své dílo,
lásku svou dali jsme mu věnem,
je proto klasy vůkol bílo
na širém láně osluněném.
Vyhřměly bouře beze škody,
mrazy pálily, ale marně,
jichž jsme ždáli, teď přišly hody,
a píseň obžinek zní švarně.
Tu chléb duší, hostie pravá,
za jeden stůl vás všechny vábí,
poznali jsme se k hlavě hlava –
ne, ne, nejsme již, nejsme slábi!
Vztyčujem se, Moravy děti,
v budoucnost jasným okem zříme,
srdce vstříc srdci z různa letí,
stotisíc bdí a nezadříme.
Hesla chvilky, zněte si, zněte
tříštivě ryčná lichým ziskem,
nad stolem naším naleznete
stotisíc rukou s věrným stiskem.
Jedna tma, jedno ponížení,
jeden nepřítel! Proti němu
společná práce v zanícení
a jediný duch proti všemu!