František Serafínský Procházka
Praho, zřím u hvězd tvou již slávu dle prorokyně Libuše a zpívat jásavě jsem v právu o ní též z duše do duše.
Než koupíš hrad si od eráru a české dáš naň tabulky, bělrudý prapor beze sváru rozvineš s věže Mihulky,
než otázku rozřešíš pitnou a přístavbu své radnice, sensací lepší tebe chytnou útulné háje Štvanice.
Volám jak divý v alarm předem milionáře do akce, ať brzo do klecí juž svedem všecky tam svoje atrakce.
Neb vše, co dosud po Příkopě chodí a lítá divoce i volně těká sobě v stopě, nést může tam své ovoce.
Ať útulek má zvíře všaké po vzoru města Paříže v užitky přijdouc všelijaké officielně za mříže.
Lvi mnozí v dírce s chrysantemou a s lakýrkami na nohou tak pro svou slávu velmi němou se uplatnění domohou.
Úpíři vedle se směnkami ve kleci budou nosatí, a dál zas laňky budou samy lvům z rukou stovky papati.
Labutě zpěvné s bílým peřím a skotačivé gazely lákati budou ke svým dveřím lezouce husám do zelí.
Nač lze si jenom vzpomenouti, tam bude blízko v okolí, žrát budou supi mrchožrouti třicetileté mrtvoly.
I rhinoceros z garnisony se válet bude ve blátě, a ochočené budou slony na tlustém vodit špakátě.
Posvátný ibis separátně, by spíš ho oko zahlídlo, stát bude tiše v bílém plátně, a vůkol dýmat kadidlo.
A nesmí scházet, ovšem že ne, co mládež baví nejvíce: ve kleci šíro vystavené vše kulérové opice.
Jen nad jedním já hořce pláču, jak pohřbíval bych přítele: hle, všeliký rod paroháčů tam sůl svou lízá vesele.
Však vše ta krása trpce hořkne, kdo zří ji okem proroka. Ten poslední svůj otaz dořkne: Co bude z všeho do roka?!
Žal oko mží mi, závisť kletá zlou poušť zde stropí z nelásky, vše požere se za půl leta, v klecích jen zbudou – ocásky.
Cookies on Poetry Cove