NÁVRAT

Jak šli jste s pohledy myslivými sychravým, ponurým duem, kdy burácet mělo hlasy bouřlivými vám v pozdrav celé město s jásotem,

co táhlo vaší duší, řekněte? Vy, jimž vlál nad hlavami Husův kalich na svatém praporu, vy požehnaní českých matek vítězně jdoucí ze světových jatek

do volných vlastí z mrtvých vstalých, co táhlo vaší duší, řekněte! Co přišli jste vidět s touhou na líci, zda sladkou volnost, za niž tekla vaše krev,

jas rána slunného, či ve víru pár plev a třtiny větrem se klátící? Smlouvání chytrácká a rudé hřebeny germánských kohoutů a běs jejich plemenný!

Či změnil se klad práva v jeho zápor? Co praví srdce vaše? Cítím, kterak bijí, zač krvácela, nesmí býti utopií. Nejníže zdola líbám v duchu váš prapor.

Nesměl jsem jinak, stoje v zástupu a cítě svou potupu zobjímat, bratři, vás, haluz nejtvrdšího kmene z národa vyrostlou v údiv světu,

přeslavnou větev nejbělejších květů, vás, bratry nejdražší a stejnojmenné. Tak šedivý sokol vítá vaše mládí. Jen chvilku klamu, prohlédnete,

neb láska slučuje a nerozvádí, a vy, vy s láskou domů jdete a bezmezí lásku naleznete. Do písku hlubokého vsákne krůpěj vodní,

tu krůpěj, onde druhá, zmizí mořská síla. Tak proudové se seslabují škodní, by rozděleni prosti byli díla. Než ve vašich srdcích burácí to moře

lásky a hoře, jež vůle splnění a soudu rozbouřila. Železným pochodem, až vlast se chvěje, jdete, ó, vy se nevsáknete.

Váš zrak bude jak meč a hlas váš jako rána, jež v statisíce ozvěn bude rozehrána: Jsme národ, mající hrdost svou a práva svá, či tlupa bezhlasá a bezbarvá?

Přišli jste soudit, slabochy a zrádce, ó, bratří sokolíci, dosti bude práce. V dny číhající rudé mátohy zde stůjte, pušku u nohy.