Chaloupko nízká, chaloupko bílá,
vždy se mi v srdce o tobě vmílá
podivná věru představa.
Byla's mně klíckou zlacených prutů,
cukrovým lékem touhy a rmutu,
naděje jiskra míhavá. – –
Neděle je tu, neděle je tu,
sváteční píseň na zpěvném retu
vyletí z tebe kanárek.
Na toho čekám ode dne ke dni,
málo má pro mne ceny den všední,
sám nevím proč, bych přímo řek'.
Tichounko, ticho, kanárek letí,
alejí vidím v zeleném snětí
míhat se žlutý jeho šat.
S úsměvem líčko zardělé polo,
ba ano, dnes má na kruchtě solo,
proto ten spěch a ruch a chvat.
Babičky z dřímot procitly náhle,
jakmile první akordy táhlé
vskočily sobě do trilků.
Ba i pan kaplan, který mši četl,
s ,kredem‘ si jednou ,gloria‘ spletl
a v ,ite‘ uváz' na chvilku.
Připadli mně pak vždycky tak maní
andílci oni, kteří se klaní
na zlatých římsách u varhan,
živými zcela s nástroji svými.
Píšťalu onen k retu si přímí,
druzí se hýbou se všech stran.
V taktovku jeden stočené listy,
z fagotu druhý loudí ton čistý,
s troubami dva týl kloní vzad.
Maličký šotek s baculatým líčkem
perličky zvuků vykouzlí smýčkem,
jiný má bubny do intrád. – –
A tak to znělo, kvetlo, se smálo
také v mé duši, na struny hrálo
o ,velké‘ každou neděli.
Dopělo kdysi... peříčko hladké
zcuchal ti čas a hrdélko sladké
s tipcem ti v klícku zavřeli. –