Nad mojí kolíbkou
na náspi pod lipkou
kladiva rytmicky zazvonila,
hudbě své veselé,
z oceli vyznělé,
duši mou do smrti zasvětila.
V tři rázy perlíky
hrály mně muziky,
flétnově výskala rohatina.
Ta hudba rozmilá
v duši mou vstoupila,
taká’s teď, písni má, žádná jiná.
Ve výhni záře je
slunečné peřeje,
všecko jí dokola vyzlaceno,
a co se vyhnězá
z měkkého železa,
ztuhne hned, na ocel zakaleno.
Přímo však onen chvat
ran musí dopadat,
by byla kovářská dobře hrána.
Teď to má výsluha:
kalen jsem do tuha
a přímý jako ta dobrá rána.
Málo to ovšem, vím,
hrd však jsem dědictvím,
osud i tvar duši ono dalo.
Přídavkem mně k tomu
tehda hned se stromu
hvězdiček lipových napadalo.