To blysklo se, a hromy zněly z dáli.
Náš lev hnul hřívou, jaký děs!
a zory jeho rozjiskřeny vzplály
jak hvězdy dvě, když letí od nebes...
A my jen truchle se smáli.
Tak síla hřímá, jež nás v duši pálí,
tak vzdor a vůle hovoří,
tak v bouři svitne maják nenadálý
zmítané lodi vírem na moři...
A my jen truchle se smáli.
Tak pouto puká, které paže kálí
skvrn podlých rýhou rezavou,
tak volnost – orel – jež nás denně šálí,
perutí robům kmitne nad hlavou...
A my jen truchle se smáli.
Tak syn se hlásí k matce, v bídě lká-li
a prosíc dlaně povznáší,
kdy příboj harcovníků neustálý
jí vzpupně poklady rve nejdražší...
A my jen truchle se smáli.
Tím hromem vzbouzejí se, kdož jsou spali,
svůj svého pozná raději,
a tisícové, kteří němi stáli,
svou hymnu bouřně zapějí...
A my jen truchle se smáli.
To blysklo se, a hromy zněly z dáli,
náš lev hnul hřívou – jaký děs!
a zory jeho rozjiskřeny vzplály
jak hvězdy dvě, když letí od nebes...
A my jen truchle se smáli.