Muž se hledá silnější všech silných
ve všech zemědílech na západ i východ,
za hloubkami moří široširých,
do nichž lodi klesají jak v podzim listí,
za výškami hor, kde na močálech
kvetou nejrudější růže lidských krví
po všem světa obvodě a kraji,
jenž by hromně vzkřikl nejsvětější slovo: Dost!
Zhasly by požáry hořících měst,
kulturou věků jež do hvězd se skvěly,
v přátelskou dlaň se rozvila pěst,
pluhy by k oračkám do prsti vjely.
Tmy hrůzy slunná by prolila zář,
člověk by opětně lidskou měl tvář.
Muž se hledá silnější všech silných,
jenž to slovo vyřkne v touhách vyčkávané.
Ten pak bude onen benedictus,
miliony za ním půjdou vděčných očí.
Kde je? Váhá-li? Či vůbec není?
Ztraceno je lidství? Kleslo v propast zpátky,
z níž je dílo duchů neslo vzhůru
po tisíce let?! – Ten muž se hledá. Kde je?
Slze by uschly zas na lících žen,
kletby se změnily v jásoty díků,
nad hroby zkvet by běloučký rmen
jako smír ne darmo spících v nich šiků,
kolesa strojův a perlíků ruch
posvátnou prací by prohřměly vzduch...
Muž se hledá. Kde je? Aby lidstvo vzneslo
Coronam auream super caput ejus*...