Má čtenářko, jež znala bys mne ráda,
rač touto pérokresbou vzíti vděk
a promiň, že co bon ton dnešní žádá,
jsem odkládal tak dlouho dlouhý věk.
Jsem jako všichni, musím říci předem,
již líbí se ti totiž nejvíce,
žár výbojný mým stále šlehá hledem
jak z temných mračen blesků dvojice.
Nos orličí a hladké bílé čelo,
vous zastřižený pěkně ve špičku,
jak Olympan zřím v davy všední smělo
a jako Byron kulhám trošičku.
Ret zvyklý lásky medovému kvasu
vždy hrdě ohrnutý nesu v jev
a úsměch mám, když minouce mne v žasu
si dívky zašeptají: ejhle, lev!
Květ nevadne, kam noha moje vkročí,
však trn hned v plápol růže vykvete,
a v rýmu zvoncích všecko se mi točí
i kolo po silnici vyjeté.
Já cynikům se směji, pessimistům,
a zlobit znám je všecky rozmarně,
když allotria pášou k denním listům
u mého stolku v mojí kavárně.
Mám přátel dost a pomlouvám je všecky,
nu arci za rohem a potají,
vždyť já jsem já a oni, bože, pecky,
a verše jim až hrůza kulhají.
Však přijde den, den kritické mé kudly,
již brousím sám a již si brousit dám,
pak ze všech za chvilku nemastných nudlí
v revui jedné slavně nadělám.–
Má čtenářko, ten portrét se vám líbí?
A vy? Jste zrzavá? – Vlas pošlete
mně v obálce – a pardon, rád jím ryby.
Tak sejdeme se zítra, kde chcete.