Mezi zdmi se provinuje,
chladno vane z ní,
v lemu cypřiš, tmavá thuje
k ní se naklání.
Povýš hradba, věže v směsi,
k bráně rozpjaty
pozdní řídkou zeleň věsí
staré akáty.
Vyjde jistě nade branou
trubač z podloubí,
rytířům svým v přivítanou
ryčně zatroubí.
Z lovu jedou, vzadu psáři,
sokolníků sbor,
v čele mládím, krásou září
panský fraucimor.
A jim v patách kupci spěší,
drnčí těžký vůz,
vzácný tovar nesou pěší,
tkanin mnohý kus,
damascenské dýky, zbraně,
pohár, zlatý tác,
skla benátská, vázy, baně
v prodej na palác.
Pak zas herold v cizím kroji,
za ním poslů řád,
ke králi se hlásit strojí
na královský hrad.
Cesta bije jako tepna
k srdci krásných Čech,
ve vzpomínkách ruce sepna
stojíš, taje dech.
Oči přivřeš před iluzí –
obraz náhle zhas’,
zvon v to bije plný hrůzy,
znáš „Zikmundův“ hlas.
Svíce hoří, žalmy kněží,
kouří kadidla,
v rakvi kdosi mrtev leží,
vůkol vůně mdlá.
Cesta stmí se, miserere,
pohřeb jde tu. – Čí?
Zvolna mizí v dálce šeré
cestou umrlčí. – –
Cestou pustou stín se snuje,
chladno vane z ní,
v lemu cypřiš, tmavá thuje
k ní se naklání.
Tuberos sem polož kvítí,
uctít-li ji chceš,
neplakal jsi nikdy v žití,
tady zapláčeš.