Mračínko jako plachetka
vyčouhlo nad lesem zticha,
sluníčko bokem směje se,
v žitništi s klasem klas vzdychá.
Plachetka sivá vzepne se,
najednou v úprk se pustí,
a v jejích cípech svinutých
jakoby křemelky šustí.
Přikryla slunko rozsmáté,
stmělo se na jednu ránu.
A táta praví: „Bude zle,
známe svou severní stranu!“
Na věži zvon již v poplachu,
dunění temné se blíží,
a sekáč v žitě sehnutý
žehná se velkými kříži.
„Pro baby zvonek, kampak s tím!“
vyběh’ jste vzdor maje v zraku
s pistolí starou křesací
naproti černému mraku.
A rána na ránu, vy a mrak,
nerovný souboj a s chybkou:
vy mraku nic, leč oko on
vyšleh’ vám ledovou šipkou.
Kovárna všecka chvěla se,
řinčely kolem kol ledy,
tisk’ jsem se v pláči k boku vám,
jak jste stál zalit a bledý.
A juž jste slyšel jízlivost
špinavou jako to bláto:
dobře mu tak, v nic nevěří,
tohle má beztoho za to!
Ale hned hlavu vztyčil jste
v naivní útěše slovně:
však jedno oko stačí mi,
Žižkovi stačilo rovně.