MOUDRÝ MUFTI

Jedenkrát hubení i tuční s plameny hněvu ve zraku zlou rebelii konstituční sultánu zdvihli v Iraku.

Kde který přestal žráti valach, a lid měl různé nároky, ač v pomoc daleko byl Allah, dál nechtěli být otroky.

Padišah tenkrát kolik nocí nespal, zlý maje hlavolam, až posléz prál: „Já ku pomoci muftiho sobě zavolám.“

Řekl, a moudrý byl hned mufti připozván k němu v milosti: „Tož nyní, milý mufti, mluv ty, leč prosím, žádné hlouposti!“

Muž moudrý ve prach čelem buchl a řekl: „Tak je v národě, který jen z dálky trochu čuchl k prachmilionské svobodě!

Teď musíš dáti, ale koran (co řek’ by prorok ve hrobě!) přec nemůže být jen tak zorán, ty dáš, leč v novém způsobě.

Dáti, však nedat, v tom to vězí, štědrota chytrých na oko, věř, pane, Allahovu knězi a pokloň se mu hluboko.

Chce národ hračku, pane, pomni, dej mu ji podle zákonů, však nad vším, byť byl autonomní, tvých sedm koňských ohonů.

Přes den i přes dva ať si hraje a řeční nad svou svobodou, duch Stambulu však při tom plaje mu jako maják nad vodou.

Ať „nepovolím!“ národ řekne, ať vybuchne i svévolí, však nakonec vždy ztichlý změkne a povolí, zas povolí.

Sic mnoho slov se napovídá, však ty, můj pane, nebledni, vždyť veto tvé jak pes vše hlídá a ty máš slovo poslední.

Ať starají se o slintavku, kde která stůně kobyla, lecjakou na to chytneš kavku, třeba by kavkou nebyla.

Přirážky mohou ukládati, tu o tvou kapsu neběží, a „ich gelobe“ přísahati mohou, jak se to náleží.

Bude jim nejsvětější práce, jež ovšem nejmíň namahá, k trůnu ti skládat gratulace a chválit při tom Allaha.

Potom ať prou se, reformují – jeť těžko býti bez žvance, – ať k tomu také assanují i smutné zemské finance.

Představ si všecka ona gesta, sevřené pěsti vzad i vpřed, bude-li z polí a i z města jich dvě stě dvaačtyrycet!!

Na konec budou v jedné směsi chraplavě křičet, co jim dech, a popadnou se za pačesy v síni a také na schodech.“– –

Mahmud si oddech: „Díky, pane!“ Muftimu měch dal čtyráků, a bylo blaho nevídané napotom sto let v Iraku.