MOUDRÝ MUFTI

Jedenkrát hubení i tuční s plameny hněvu ve zraku zlou rebelii konstituční sultánu zdvihli v Iraku.

Kde který přestal žráti valach. a lid měl různé nároky, ač v pomoc daleko byl Allah, dál nechtěli být otroky.

Padišah tenkrát kolik nocí nespal, zlý maje hlavolam, až posléz prál: „Já ku pomoci muftiho sobě zavolám.“

Řekl, a moudrý byl hned mufti připozván k němu v milosti: „Tož nyní, milý mufti, mluv ty, než, prosím, žádné hlouposti!“

Muž moudrý ve prach čelem buchl a řekl: „Tak je v národě, který jen z dálky trochu čuchl k prachmilionské svobodě!

Teď musíš dáti, ale korán (co řek by prorok ve hrobě!) přec nemůže být jen tak zorán, ty dáš, než v novém způsobě.

Dáti, a nedat, v tom to vězí, štědrota chytrých na oko, věř, pane, Alláhovu knězi a pokloň se mu hluboko.

Chce národ hračku, pane, pomni, dej mu ji podle zákonů, však nad vším, byť byl autonomní, tvých sedm koňských ohonů.

Přes den i přes dva ať si hraje a řeční nad svou svobodou, duch Stambulu však při tom plaje mu jako maják nad vodou.

Ať „nepovolím!“ národ řekne, ať vybuchne i svévolí, vždy nakonec však ztichlý změkne a povolí, zas povolí.

Sic mnoho slov se napovídá, než ty, můj pane, nebledni, vždyť veto tvé jak pes vše hlídá, a ty máš slovo poslední.

Ať starají se o slintavku, kde která stůně kobyla, lecjakou na to chytneš kavku, třeba by kavkou nebyla.

Přirážky mohou ukládati, tu o tvou kapsu neběží, a „ich gelobe“ přisahati mohou, jak se to náleží.

Bude jim nejsvětější práce, jež ovšem nejmíň namáhá, k trůnu ti skládat gratulace a chválit při tom Allaha.

Potom ať prou se, reformují – jeť těžko býti bez žvance, – až k tomu také asanují i smutné zemské finance.

Představ si všecka ona gesta, sevřené pěsti vzad i vpřed, bude-li z polí a i z města jich dvě stě dvaačtyřicet!!

Na konec budou v jedné směsi chraplavě křičet, co jim dech, a popadnou se za pačesy v síni a také na schodech.“

Mahmud si oddech: „Díky, pane!“ Muftimu měch dal čtyráků, a bylo blaho nevídané napotom sto let v Iraku.