Slunečko jitřní oblévá jemně
plamenem teplým víc a víc
širé tvé nivy, Moravská země,
a duše jemu spějí vstříc.
Plameny zlaté i do těch kanou,
ke květu nutí, ke zrání
v Tatranských výškách, zelenou Hanou –
plameny sebepoznání.
Jediná ty jsi ve světě celém,
nejkrasší kvítí z tvých je luk,
nejsladším kanouc medovým pelem,
nejdražší tvé je písně zvuk.
V chaloupek tvojich útulné skrejši
nejteplej vždy, i v zkouškách zlých,
a k tobě shodou nejvěrnější
jest ruka ruce synů tvých.
Ale i rána nejhlouběj raní
synovskou rukou zaťatá,
častěj než láska byla tvou daní,
jíž byla’s nejmíň bohata.
Z minula v dnešek smutky se linou
na mohyl travná klenutí,
a vidíš pády vlastní jen vinou
rozpjatých k letu perutí.
Snad proto zchudla’s na velká chtění,
dívčice skromná s kytičkou
v bláhových rájů vnořena snění
s nahnutou k ňadru hlavičkou.
Českého juna výbojných ramen
družice dosti lyrická –
zatím týž v žilách bouří ti plamen
a tatáž síla nadlidská.
Shoď cetu dívčí, placáček s hrdla,
k rovnému v roveň jako muž!
ke stejné práci dlaň tvoje ztvrdla,
za jedním cílem vzhůru juž!
Slováckým tempem zadupej sobě,
kloboukem zatoč do vzduchu,
českému bratru ruce dej obě,
zavýskni s ním, vpřed, ejchuchu!
To cena tvoje z pradávných věků
a to tvůj úkol zítřejší,
na pevné paty stoupneš si z kleku
a hlavu vypneš do vejši.
Na horách kolem ohňové vzplanou,
roj černých ptáků zaplaší,
a bude jasno přes celou Hanou
až k dálné horské salaši.