Na Mojžíše ubohého
v poušti židé křičeli:
„Líp jsme věru u egyptských
plných hrnců seděli.
Kam nás vedeš, nač nás vedeš
do hladu a lopoty,
manha se nám zprotivila
od poslední soboty.
Masa nikde, ale nechať,
zvyknem’ přece znenáhla,
ale naše hrdla praží
jako pece vypráhlá.
A ta širá, žhavá pusta
krapky vody nechová,
zahyneme do večera,
svědek nám buď Jehovah!“
Mojžíš tiše beze slova
s Aronem, svým bratrem, vstal
a na skálu nejprvnější
svojí holí zaklepal. –
Co se stalo, to už víte,
znáte vodu biblickou,
chci ten zázrak obrátiti
jenom malou notickou.
Řekněme si: ona skála
jakýs národ znamená,
Mojžíš čas a voda rozum
malého jen pramena;
a teď tluc, ty divotvorče,
do skály pln naděje,
do věčnosti nevytlučeš
rozumu ni krůpěje...