V otrávené národy jak blínovými květy
hříchy válečné pohromy
zaléhá hlas tisíciletý,
obnovený pro usnulá svědomí:
Vzdejte se lásce!
Máte horečkou zlata zanícený zrak,
chtivosti praporec na nejvyšší hlásce
jste rozvinuli pod oblak.
Ve dne i v noci bděle
nepřítel hlídá nepřítele.
V studená srdce jak zasněžená krajina,
čišící ledovými kouty,
otrocké hmoty sevřená pouty,
vát jarní větérek začíná
a ledy kruší.
Vzdejte se lásce a jedinou stvořte duši!
Ne na dny, na čas příkazu,
než na krásnou budoucnost a věčnou
fialkám dejte kvést na lazu
a zahoďte zbraň sečnou!
Slyšíte sladký hlas, an velí:
Vzdejte se lásce!
Jest lidství vaše v sázce,
neuslyšíte-li.
Z temných podzemí na světlo ven,
zazněte kladiva práce, ne zkázy,
svornými rázy!
Noc přešla, je bílý den.
Radlice stříbrně na slunci plaňte,
pro čistá zrna matičku raňte!
A pera ze žluči rozdrťte v prach
pro krásné závody nových snah!
Vzdejte se lásce!
Po zkouškách bolesti, smutků a běd
je plno kvítí na každé hrázce,
a jarní nadějí svítí svět,
neb jde již nový člověk povznesený,
pravé ceny.
Vzdejte se lásce!