S rancem přišel, dnes je pánem,
vládne polem, loukou, lánem,
dříve sirky prodával.
Potom z krčmy, kde měl krámek,
najal sobě panský zámek,
a pan hrabě mu ho dal.
Křišťál struhy pad' mu v oči:
to je málo, když jen točí
mlýnem s chutí rozmarnou!
Chytil si ho v kotly, žleby,
postavil naň komín k nebi
na rosolky s továrnou.
Zvonec puklý koupil kdesi,
už ho na hambalky věsí –
umíráček – pravil kdos.
Zvoní, zvoní v noci, ve dne,
slyšíš, bído, jdi, ať shledne
modlit se tě, jdi a pros!
Jdi a líbej pěkně ruku,
neděs se těch kol a zvuků,
zažeň ruměj ze tváře.
Všimne si tě, hezkých lící,
až pojede po vesnici
ve houpavém kočáře.
Velký pán – má tučné líce,
tobolky a statisíce,
řetězy a prsteny.
Ty jen v drsné, tvrdé pěsti
mozol máš – své celé štěstí,
do krve až shnětený.
Kéž bys viděl, že to z blízka
v rubíně, jímž prsten blýská,
tvojí krve perlička!
Sotva pak bys hrbil šíji,
kolem které věnce svíjí
práce tvoje prostičká.
S rancem přišel, šel by zase
se sklamáním ve lstné řase,
šel by do své Kanaán.
Ty se vztyče děl bys krátce:
já jsem síla, moc, jsem Práce,
já jsem větší milostpán.